Kamínek

Všechno to začalo jednoho zdánlivě obyčejného dne, kdy jsme se s kamarádkou vraceli domů ze školy. Jako vždy jsme se zastavili u Pelikána v dárkách knihách. Venku měl vystavenou nabídku knih, co nešly na odbyt. Neodolali jsme a šli se podívat, co má. Nebylo tam nic moc. Kuchařka pro starší, dieta s Lenkou Kořínkovou, další blbosti a mezi tím vším vysvítala na povrch jedna zahrabaná knížka, která jakoby říkala, abych si ji koupila. Vzala jsem ji do ruky. Keltské Horoskopy, hlásal nápis na přední straně, kterou mimo keltských šperků zdobily také listy stromů. Uposlechla jsem knihu a koupila si ji. Hned na ulici jsem začala číst horoskop můj i kamarádky. Pak jsem si ji doma trochu prolistovala a na chvíli byl pokoj, jenže po čase jsem ji začala studovat podrobněji. A došla jsem k závěru, že mne Keltská kultura strašně zaujala a chci vědět víc. Což by nebylo vůbec špatné, jenom kdyby se mi do cesty nepřipletli ty hroby. Jaké hroby? No, buďte trpěliví a dozvíte se to. Všechny mé zájmy se začaly ubírat jedním směrem a to na Keltské dějiny v našem městě. Denně jsem byla v archivu a už jsem tam znala každého a každý znal mě. Povídali si o mně jako o té bláznivé Keltici a nikdy nevěřili jako já ve schopnosti Druidů, ani na to, že posvátná místa mají schopnost léčit. Já to všechno hltala a skoro vůbec jsem se nezdržovala doma, pořád jsem byla buď v archivu, nebo v “terénu,” jak jsem důvěrně říkala oblasti Lovoše a školky “u koníčka.” Zjistila jsem totiž, že se u školky našly kostry ještě z doby Keltské.

Jednou, když jsme byli s mojí kamarádkou v terénu u školky a točili jsme se na kolotoči jsme slyšeli zvuky. Byly to moc divné zvuky. Chvíli to znělo, jako dětský hlas, pak jako když někdo bouchá kotlem a nakonec, jak někdo brousí nože. To už jsme začali mít strach, jenže ne abychom odtamtud rychle vypadli, ale ještě více jsme zkoumali vnitřek školky, ale stejně jsem nic nenašli.

Dennodenně jsem byla ve školce a kopala, ale opatrně, aby nikdo nic neviděl. Nenašla jsem nic, po dobu dvou měsíců nic, než jeden okrouhlý kamínek. Měla jsem zmapovanou skoro celou část školního hřiště, ale pořád nic a tak jsem vzpomínala na ten den. Bylo to 15.10. Keltové slaví den zimy a ukládají své zbraně. No jasně, určitě to bude pohřebiště keltských válečníků, kteří se ten den ozvali. Ano a proto to bylo slyšet, jakoby zevnitř. Oni jsou pohřbeni pod školkou. A bylo mně to bylo hned jasné. Jenže to znamená, že už nikdy nic nenajdu. Ano. Musela jsem se s tím smířit. A tím jsem ztratila veškerý svůj zájem o Kelty. Všechny své poznámky jsem uklidila ze stolu a své lopaty a štětečky, které jsem v životě nepoužila jsem také vyhodila. To ale ještě nevěděla, co mě čeká.

Bylo nádherné slunné nedělní ráno, měla jsem akci s turisťákem. Obyčejná nedělní výprava na Lovoš, nic neobvyklého. Vzala jsem si věci a šla na místo srazu. Bylo mi divné, že tam nebyla moje kamarádka, která chodila na každou akci. No nic, řekla jsem si, asi zaspala. Výprava probíhala úplně normálně, vyšli jsme na kybičku a pokračovali jsme dále nahoru, jenže v tu chvíli se mi něco nezdálo, les jakoby nabíral na výšce a hustotě, bylo mnohem větší dusno, listy se mi zdály více zelené a začala se mi motat hlava. Jsem si jistá, že jsem to v tu chvíli nepocítila jako jediná, i ostatní členové turisťáku vypadali, jakoby vešli do husté mlhy, ale najednou ten pocit zmizel a já se cítila, jako v jiném světě, který mi byl ale blízký a připadal mi naprosto přirozený. Všimla jsem si něčeho velmi zvláštního, naše oblečení bylo něčím jiné, na sobě jsme měli hadry jakoby ze středověku, ale bylo to v pořádku, bylo to přirozené. Další zvláštní věc, myslela jsem v jiném jazyku a když jsem promluvila, znělo to také jinak, ale přesto se to zdálo naprosto přirozené.

Došli jsme na vrcholek hory. Co to, místo obvyklé chaty tu stál tajemný hrádek, celý černý a okolo rostly divné rostliny vzdáleně připomínající ty na které jsme byli zvyklí, byly celé pokřivené, některé z nich skoro černé, jiné jedovatě fialové.

"Tak ty nevíš, přece jsi sebrala pohřební kamínek z hrobu!"Muž se začal vztekat a se stoupajícím vztekem začal stoupat i teplota v místnosti.

Přistoupila jsem k muži se skloněnou hlavou a do jeho vyschlé kostěné ruky jsem vložila zelený kamínek. Zvedla jsem hlavu, ale co to, nikde nic. Octla jsem se zase na začátku. Stáli jsme tam s turisťákem a čekali na mojí kamarádku. Nepřišla…

 pb