To sou věci po dvou deci software

uvádí povídku z cyklu Change your underpants daily

THE DEPENDANCE DAY

Vánoce přicházely. Lidé by nakupovali dárky, kdyby Cizáci nezničili všechny obchody. Nikdo neoslavoval. V té době to na zemi asi nevypadalo jako vánoce. Náhodný pozorovatel na orbitu Země by si myslel, že je spíše silvestr. To by ovšem nějaká Země musela existovat.

V konferenčním sále lodi Sojuz Vastroča bylo velice rušno (což mi mimochodem připomnělo slova Santa Klause). Lidé hovořili spolu a nevnímali plešatého mužíka v kožichu, který pobíhal na vyvýšeném místě sálu.

"Tak to bude pěknej šmejd!" zařval někdo z posluchačů. Okolostojící ho rychle umlčeli.

"My nevíme jak dlouho vydrží. Ta loď není pro tolik lidí, ale já nedumajužto, ehm nemyslím že jůefou nás nezničí, jako velká Moskva."

Na to, že to byla vesmírná loď, vypadala jak palác. Plešatý pán musel někam odejít, říkal, že se něco rasklučilo a že to musí jít opravovat. Já mezitím (jsa na vesmírné lodi poprvé) hledal ty známé replikátory.

Ale našel jsem jen toho plešatého pána a jeho dva kolegy. Po dvou minutách jsem našel i jejich mozky. A také magnumku, kterou si je vystřelili z hlavy. Na chvíli jsem se k nim chtěl přidat. Ale na to ještě bude čas. Pistoli jsem schoval a šel se podívat dál. Našel jsem řídící centrum. Sedl jsem si k počítači, který byl v centru místnosti a vypadal jako ten nejdůležitější. Posadil jsem se a hned jsem byl vděčný za hodiny angličtiny.

Skočil jsem tedy s verbální komunikací a pomocí klávesnice našel v počítači mapu lodi. Hodinu jsem se v tom chaosu orientoval, získal jsem i nějaké údaje o ovládání lodi. Moje naděje na zvládnutí ovládání lodi zmizely tak rychle jak počítač odklidil ze stěn mozky ruských profesorů. Ta loď byla téměř neříditelná. Leda - za pomoci počítačového autopilota. Rychle jsem údaje o něm vyhledal v palubním počítači a zjistil, že při použití autopilota uřídí loď každý ... jaderný inženýr s praxí minimálně 15 let u NASA za pomoci tří absolventů katedry MAT-FYS univerzity Karlovy. Takže na autopilota můžu taky zapomenout. Aspoň že vím, kde je jídlo a jak jej získávat a kam odklízet naše výkaly, aby je palubní počítač mohl recyklovat.

Vrátil jsem se do sálu a mezitím si v hlavě udělal rychlý plán. Abychom dokázali v lodi alespoň přežít, musíme se nějak zorganizovat a vytvořit určitou hiearchii.

"Haló lidé!" Dav zmlkl. "Ti, kteří řídili loď jsou nyní mrtví." Vlna úleku, zamyšlené pohledy, opravdu si ten pán nedělá legraci, kde je nějaký provaz. "Ne, prosím, klid! Pokud je chcete následovat, odejděte, prosím do recyklátoru, ať z vás máme alespoň nějakou energii!" Moji žádost nikdo nebral vážně. Kdosi vykřikl: "Tak tu loď budem řídit sami! Jsme snad chytřejší než ňáký blbí Rusáci!" Druhý, patrně jeho známý mu odpověděl "Ty drž hubu a poslouchej pána! Ty umíš ledatak CHLASTAT!" "Jé a co umíš ty, pane chytrej!" "Poď na férovku!" "Tak dem" "Pánové, prosímvás, až skončíte, toho co prohrál do recyklátoru!" Snažil jsem se získat pro našil loď co nejvíce energie. Pánové si odešli řešit své problémy na záchodky se splachováním na fotobuňku a já opět převzal slovo. Nejprve jsem ostatní seznámil s tím, že jsou teď všichni do jednoho posádka. Také s tím, že umím ovládat tuhle loď. Pravda, to jsem si trochu vymýšlel, ale jediný já věděl, kde je jídlo a kde jsou obytné buňky. A pánské záchodky se splachováním na fotobuňku. A já jediný znal heslo k palubnímu počítači. A papírek s heslem už byl v recyklátoru. Možná to ode mě bylo trochu nefér (vzhledem k tomu, že jsem stále nepřekonal myšlenku na sebevraždu a tím by heslo odešlo i se mnou do recyklátoru). Mezi přítomnými jsem našel jednoho absolventa Českého vysokého učení technického, tak jsem ho zvolil lodním inženýrem. Potom jsem našel správce ubykací a kuchaře a dva techniky. Zbytek tvořil posádku.

Lidé se uklidnili, když zjistili, že dostanou najíst a budou mít kde spát. Počítač potěšil i hlášením, že na lodi je něco málo piva a něco více vodky. V každé kajutě byl monitor a lidé měli možnost si pouštět filmy, uložené na disku centrálního počítače. Vůbec to byla pěkná hračička, tahle loď. Jakže to říkali, Sojuz Vastroča. Počítač se jmenoval Nataša, což se mi vůbec nelíbilo, tak jsem si ho přejmenoval na Dejnu. Stačilo pár příkazů a bylo to. Také jsem nechal počítač aby si zapamatoval můj hlas a poslouchal mé příkazy ať promluvím odkudkoliv do svého komunikátoru. (Vypadal jako ten ze Star treku, až na to, že vypadal úplně jinak a pokaždé, když jsem ho mačkal jsem se píchl o srp).

Po dvou dnech jsme dokázali loď ovládat i bez tří absolventů MATFYS. Zaktivovali jsme útočné a obranné systémy, abychom byli připraveni na útok nepřátel. Ale zde má krátkodobá strategie končila, protože proti výkonným laserům nepřátel jsme neměli šanci. Měli jsme pět střel, kterým jsem familiérně začal říkat fotonová torpéda. Podle počítače to byla nejvýkonější zbraň proti všemu. Sonické zbraně nám zde příliš platné nebyly, protože ve vakuu se nešíří mechanické vlnění. A zvuk jak známo mechanickým vlněním je, takže tyhle zbraně jsme odmontovali a instalovali místo nich deflektory, kterým jsme začali říkat prostě jen štíty. Nikdo z nás nevěděl, na jakém principu fungují a ani nás to nezajímalo. Protijaderné střely jsme nechali v pohotovosti. Štíty byly nastaveny na nula procent, abychom ušetřili drahou energii. Nejnovější laserová technologie vyžadovala příkon několika gigawattů. Takový příkon samozřejmě mohl náš reaktor zajistit, jenže to by musel stále běžet na plný výkon a spotřebovávat cenné palivo, takže jsme prozatím laserové systémy odpojili. Tak jako tak, přechod reaktoru na gigawattový výkon trvá alespoň půl dne a za tu dobu budeme a) schopni laserový systém opět aktivovat, b) dávno mrtví.

Rozhodl jsem se, že vyzkoušíme naše útočné systémy. Nejprve jsem zapnul štíty a počítač potěšil zprávu, že se mu podařilo zvednout jejich účinnost o 108%. Zvýšili jsme výkon reaktoru a já přikázal počítači zkontrolovat stav laserů. Byly v pořádku na sto procent. Nejprve jsme zkusili lasery na malý výkon. Na monitoru jsem viděl krátký záblesk, který ovšem ihned pohasl.

"Zaměřit na dané souřadnice."

"Hotovo pane."

"Laser vypálen, pane." Opět se zablesklo, ale k našemu údivu zůstal asteroid na stejném místě.

"Vo co gou v týdle game?" zeptal jsem se sám sebe. "Zkontrolujte lasery. Analyzujte poslední střelbu." Inženýr chvíli ťukal do počítače.

"Objektivně můžeme říci, že paprsek nebyl vystřelen. Nicméně počítač tvrdí, že ano." Inženýr. Nejnovější ruská technologie přece nemůže nefungovat. Posádka odešla kontrolovat do strojovny lasery a já si zatím hrál s počítačem. Radary snad jsou v pořádku. Cizáci se tu poslední dobou vůbec neukazovali. Vlastně neměli důvod, když byla teď Země zničená. Možná, že už jsou daleko odsud, možná. Ale také možná zde čekají a hledají další známky života. V obou případech byla šance na obnovení lidstva mizivá.

"Máme zabudováno pět střel vzduch-vzdu -" odpovídal počítač.

"Dost! Tebe jsem se neptal!"

"Účinnost štítů stoupla o 4005% !" Počítač. Teď inženýr:

"Účinnost štítů již více nestoupá." Alespoň že tak. "Ale palivo pro reaktor vydrží jen na dva dny."

"Nastavte reaktor na výkon potřebný k udržení primárních systémů!"

A potom zhaslo světlo. "Počítači?" "Pane?" "Ticho buď!" "Kde je ta pistole?" "Kurňa kde jsem nechal baterku?" "Pane, na sebevraždu je dost času!" "Ticho buď!" "Počítači, světlo na můstek!" "Pane, windows způsobila obecnou chybu ochrany v gotohell.dll" "Detaily!" "Vektor přerušení INT 13 h byl -" "Počítači?" "Počítači!" "Kde mám tu pistoli!" "Tady je počítač! Pane účinnost ští -" "Ty nejsi počítač!" "Jen se vás snažím uklidnit, pane!" "Ticho buď, kde mám tu pistloli?" "Pane, ještě je zde EMERGENCY BUTTON!" "Já bych ho nemačkal!" "Zmáčkněte ho!" "Ne!" "ANO!" A pak jsem ho zmáčkl.

"Otočte se!"

"Pane, to snad není v této chvíli nu-"

"Heslo přijato. Autodestrukce začne za deset minut."

"Autodestrukce?"

"Autodestrukce."

"Počítači, zrušit!"

"Nelze odvolat."

"Účinnost štítů stoupla o 5,7 . 106 procent!"

"Nezapomínejte, že posádka nemá zajištěny primární životní funkce. Nejspíš nikdo nepřežil."

"Nebo jsou všichni mrtví."

"Příjde pán k doktorovi a má úplně rozmlácenou hlavu. Jak se vám to stalo, ptá se ten doktor. Ale, normálně se procházím a najednou vám přiletí letadlo a bum do hlavy, pak přijede auto a bum do hlavy, pak prase a bum do hlavy, kráva bum do hlavy, kůň bum do hlavy - A pak? No potom přišel nějakej pán a vypnul ten kolotoč."

Všichni si dýchali na ruce a zasmáli se. Snad ještě věřili, že je to vše jen hra, směšná fraška, která skončí a oni půjdou domů ke svým rodinám a budou popíjet kávu. Byla zima a od úst nám stoupala pára. Mlčky jsme seděli.

"Za chvíli tu bude teplo. Možná víc, než kolik ho dokážem absorbovat."

To byly moje první vánoce strávené mimo Zemi.

"Útok odražen, pane!" Pomalu jsem otvíral oči. Nikdy předtím jsem neslyšel hlas počítače raději. Jenže tuhle hlášku nepodával počítač, ale muž humanoidního vzhledu, ale rozhodně ne člověk. Pletí tmavou, velmi tmavou a přesto žhavou - žhavější než kterýkoliv oheň na světě. Jeho znetvořený obličej měl odpuzovat, ale neodpuzoval, jen naháněl strach. A jeho oči ukazovaly moudrost, větší, než jakou jsem kdy viděl. A na hlavě měl takové dvě směšné věci. Čekal bych anténky, ale tohle byly spíše růžky. A za ním čekal můj vlastní Recyklátor, pod který on pomalu přikládal.

<Úvodník>